Po ukončení výcviku jsme obnovili náš kruh průvodců a podařilo se nám sejit v čase před karanténou, abychom se společně vydali do vnitřních světů. Kdyby se mě někdo zeptal, jak asi vypadají mé vnitřní cesty za vlastní moudrostí, připodobnila bych je ke čtení příběhu Malého prince od Antoine de Saint-Exupéryho. Většinou jsou to příběhy, které se vyznačují velkou křehkostí a silnou vnitřní moudrostí.

O to zajímavější byla výzva od naší průvodkyně Mayany, abychom se spojili s novou živostí ve světě, která se pomalu šíří v podobě nemoci a uzavírá některá místa do větší izolace. Každý z nás se ponořil do vnitřního světa s otázkou, co se z dané situace mohu naučit, jaký přínos má pro můj osobní růst a co ode mne svět teď nejvíce potřebuje? Zajímalo mě, jaké poselství pro sebe objevím.

Vnitřní cesta mě zavedla k ženské postavě, kterou jsem nazvala „Ta, co přichází připomenout“. Zaujala mě její lehkost a něžnost, řekla jsem jí, že jsem překvapená z toho, jak vyzařuje. Byla velmi vděčná, že je někdo ochoten se s ní spojit a poselství pro mne znělo takto:

Přicházím ti připomenout, že všichni na této planetě jsme propojeni a jeden druhého ovlivňujeme. Společně jsme si stanovili cíl a také ochrany pro případ, že se příliš vzdálíme od svého původního záměru. Jsem jedním z velmi jemných poslů, který ti připomene křehkost samotného bytí a křehkost svobody. Přinesu dobu, kdy se některé věci ukáží v pravé podobě, kdy spadnou masky a ty budeš moci zahlédnout, komu sloužíš ve své nesvobodě. Všichni společně rosteme a je čas, abys přerostla své staré systémy nesvobody, které jsou postaveny na principu oběti. Je čas být ve spojení s tvým vnitřním světem a z něho činit rozhodnutí. Končí pro tebe spoléhání se na rozhodnutí druhých, která budou v tomto čase vycházet ze strachů a obranných mechanismů. Je čas rozhodování a vstupování do světa vlastní zodpovědnosti sama za sebe.

Po návratu domů z kruhu společného setkání s průvodci se pomalu začalo naplňovat to, co mi bylo řečeno v imaginaci. Všední život se uzavíral do izolovaných světů.  Vše se tišilo, záře reflektorů na divadelních jevištích pohasla a reflektory se, pro mě v naději, rozzářily jedním směrem, a to na scénu politickou.

V úžasu jsem zírala na reálná představení a byla zasažena genialitou příběhu. Z mého úhlu pohledu hlavní hrdinové vytvářeli chaotický příběh plný rozporů a nebyl nikdo, kdo by je korigoval. V záři reflektorů si nevšimli, že se předvedli v pravé podstatě a byli vysvlečeni do naha. Ze svého pódia nedohlédli do publika, kterému totiž došlo, že tihle herci jim nepomůžou, a tak odešli a rozhodli se, že se o sebe postarají sami.

Zahlédla jsem svoji naivitu v systémová řešení našeho lidského společenství. Zároveň jsem sledovala, jak se do života začalo probouzet zcela něco nového. Začaly zářit menší divadelní scény s jinými příběhy. Lidé převzali zodpovědnost a začali jednat. Všichni, co jsou podstatní pro chod naší společnosti, nastoupili s odvahou a vírou ve svoji věc. V mnoha domácnostech a firmách se začaly šít roušky. Rouška navždy vstoupí do mého srdce jako symbol této doby, která mi připomene sílu spolupráce, jednoty a solidarity. Nakonec se máme rádi a jsme ochotni si pomoci. Zaplavila mě vlna dojetí. V této době mohu vidět pravou podstatu našeho lidského systému a zahlédnout sílu jednotlivce. Když o něco jde, probudí nás to z lehkého podřimování v našich pomyslných jistotách, které jsou tak křehké. Masky padají a najednou se vidíme v naší pravé přirozenosti.

Za první týden izolace se ve mně odehrálo množství emočních stavů. Od naprostého zoufalství a naštvání, až po hluboké dojetí při sledování všeho krásného, co vyrostlo mezi lidmi. Rozhodnu se jít pro radu do mého vnitřního světa a vydávám se na další imaginární cestu s cílem dovědět se, co ode mě svět právě teď nejvíce potřebuje.

Přichází průvodce v podobě vlčice, vede mě ke dveřím a říká mi, ať je otevřu. Otevírám dveře a vidím, kolik mého vnitřního nepořádku je třeba nechat odplynout. Nechávám, ať vše, co není teď potřeba, odpluje. Pak vcházím na pláž a sedám si. Všimnu si, že vedle mě sedí Ta, co přišla připomenout. 

Lehce mě pobídne, ať se jen koukám do moře přede mnou. Moře je blankytně modré a krásné. Připlouvají ryby a delfíni. Připomíná mi to novinovou zprávu ze světa, že se do kanálů v Itálii vrací ryby a labutě.  Ta, co přišla připomenout se zeptá, zda si umím představit, že by to takto zůstalo. Jsem v tichu a jen vnímám tuto možnost. Představuji si, že lidé, až opustí své karantény, se stáhnou a nechají větší prostor samotné přírodě. Vnímám, jak bych já musela ustoupit ze svého chtění a hromadění.

Ta, co přišla připomenout říká, že svět teď ode mě nejvíce potřebuje, abych se učila od samotné přírody a byla s ní a svým vnitřním světem ve spojení. Říká mi, že když jsem sama v sobě doma, pečuji o svůj vlastní krb, můj domov hřeje a svítí a připomíná, že i ostatní mají domovy a své ohně, o které mohou pečovat. Vede mě, abych sledovala laskavost přírody, která za velmi krátkou dobu přichází blíž a je ochotna se odevzdat a znovu dát vše, abych mohla existovat. Je v tom síla a něha. To je to, co se od přírody můžu právě teď učit. Prý jsem zapomněla, jaké to je být jemná a křehká ve své síle.

Po návratu z této imaginární cesty cítím moudrost. V mém tichém rozjímání cítím přání pro všechny z nás, abychom v tento čas společně vyrostli do větší moudrosti nás samých a po skončení času karantény vstoupili do světa více něžní ve své síle. Představuji si, jaký svět bychom pak společně mohli vytvořit.